Oslavujeme vás. 8 milionů cílů.
Ryan Walklett je pětadvacetiletý asistent parukáře z Londýna. Bojoval s posedlostí tím být hubený a prošel si trnitou cestou se svým mentálním zdravím, dokud se nerozhodl zkusit běhání. Nyní našel svou cestu a hledá další výzvy. Tohle je jeho příběh.
„Před pár lety jsem byl v opravdu špatném bodě. Byl jsem poměrně velké dítě, které si vždycky ostatní děti ve škole dobíraly, takže jsem si toho byl velice dobře vědom. Později jsem byl posedlý tím, abych zhubl, takže po několik let jsem se snažil být opravdu, opravdu hubený.
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že vlastně chci být zdravý, nechci být jen hubený.
Tou dobou jsem si procházel těžkým obdobím – trpěl jsem opravdu těžkou úzkostí a depresí. Tehdy jsem si přečetl na internetu, že běhání by mi mohlo doopravdy pomoct, tak jsem se rozhodl to zkusit. Musel jsem také zlepšit svou stravu, protože v té době jsem jedl pravděpodobně tři donášková jídla týdně. Bylo to šokující – pamatuju si, že i můj spolubydlící to kritizoval.“
„Začal jsem běhat a získal místo v Londýnském maratonu toho roku – což mě opravdu donutilo být ‚tak jo, v tomhle potřebuju být vážně dobrý‘. Byl jsem nadšený a myslel si, že to bude paráda. Ale ne každý vám řekne o té opravdové bolesti při běhání, a jak moc to doopravdy bolí, takže chvilku trvalo, než jsem si zvykl.
Jakmile to ale mělo vliv na mé mentální zdraví a pomohlo mi to, uvědomil jsem si, že tohle byl vlastně ‚čas pro mě‘. Mohl jsem o věcech přemýšlet s čistší hlavou a fyzická stránka věci, že jsem se stával víc fit, z toho byl jen malý bonus.
To byl můj krok k fitness. Teď toho dělám mnohem víc, ale zezačátku jsem byl velmi nervózní z chození do posilovny nebo na skupinové lekce, protože jsem byl fixovaný na to, na jaké úrovni tam budou ostatní lidé. Znervózňovalo mě, už jen když jsem měl vejít do té budovy, když jsem se měl zapsat a požádat lidi o pomoc.
Je to o tom dotlačení se, prostě se musíte dotlačit k tomu se zapojit. Teď, když jsem to udělal, to miluju – doslova miluju zkoušet nové aktivity. Mnohem víc s věcmi experimentuju, prostě si říkám jen ‚jasně, zkusím to‘.
Asi před rokem jsem našel LGBT spinningové lekce a miluju je. Opravdu jsme se začali socializovat, zezačátku se všichni skoro až báli promluvit na někoho jiného, myslím, že každý si byl trochu nejistý sám sebou, ale teď je to světlým okamžikem mého týdne.
Je tu další věc – předtím jsem neměl žádný sociální život, bavil jsem se jen s lidmi z práce, což je skvělé, ale chtěl jsem tenhle okruh rozšířit.
Myslím, že si také užívám toho, že se prostě cítím zdravý a fit, to je podle mě to nejlepší. Teď mi tolik nezáleží na mojí velikosti, nebo jak velké jsou moje svaly – hlavně, když se cítím dobře.
Psychicky jsem se tak trochu naučil, jak mít věci pod kontrolou. Hlavně běhání mi pomohlo naučit se rozdíl mezi tím, co je ve vaší hlavě jako psychologická bariéra, a tím, co je opravdová fyzická bariéra. Naučil jsem se rozdíl mezi psychickým „ne, tohle nezvládnu“ a fyzickým „ne, tohle nezvládnu“.
